Příběh Shmuel

Osvobození

Za úsvitu 6. května jsme přijeli do města. Leželi jsme na podlaze vagonu, viděli jsme jen na střechách domů vlající československé vlajky. Pochopili jsme, že se situace změnila. Osvobození. Německý voják zmizel. Utekl? Chytil ho někdo? Možná ho někdo zabil? Nemáme tušení. O těchto vlacích neexistovala žádná dokumentace a nebylo možné vojáka dohledat.

Přijeli jsme do železniční stanice Terezín. Bylo po osvobození. Náš vlak nebyl prvním, který do Terezína dorazil. Všichni ti, kteří nás přijímali, si byli velmi dobře vědomi toho, co na ně při vstupu do vagonu čeká. Dalo se to odhadnout.

V našem voze bylo celkem šest přeživších. Nevím, kolik lidí z ostatních vozů přežilo, ale ze všeho, co jsem četl, předpokládám, že jich bylo ještě méně.

Šest z nás bylo přeneseno na nosítkách do obrovské haly a položeno na matrace. První noc pracovníci Červeného kříže rozdávali potraviny a krmili nás čokoládou a sladkými sušenkami. Sotva jsem mohl papír rozbalit. Nesnědl jsem téměř nic. Ukryl jsem čokoládovou tyčinku pod košili. Zkušenost mě naučila. Někdo by mi ji mohl ukrást.

Odpoledne zdravotnický personál zahájil léčbu. Přes jejich veškerou péči, úsilí a oddanost, jsme všichni pomalu umírali. Později jsem se dozvěděl, že tři muži z naší skupiny, kteří byli schopni sníst obsah balíčků, za několik dní zemřeli. Neměl jsem ponětí o osudu dalších dvou; možná jsem byl jediným, kdo z celého našeho vagonu přežil.