Příběh Shmuel

Nemoci a nemocnice

V době, kdy jsem byl převezen do nemocnice, byl jsem pod silnou dávkou medikamentů. Moc si toho nepamatuji. Nevěděl jsem, kde jsem. Jen velmi zvolna jsem si uvědomoval, co se stalo, kde jsem, že jsem volný a stále ještě v léčení. Vzpomínám si, že jsem šílel, protože mě nenechali nic jíst, a voda mi byla podávána jen omezeně. Dostal jsem sestřičku, která u mě seděla, uklidňovala mě a vyprávěla mi. Přišli ke mně další lidé, pokládali mi otázky a zapisovali si nejrůznější osobní údaje.

Později jsem se dozvěděl, že lékařská pomoc přišla v poslední chvíli. Okamžitá léčba mi skutečně zachránila život.

Byl jsem zoufalý a nešťastný. Bylo mi zle. Nedokázal jsem ocenit ani péči všech, kdo se o mě postarali. Musím také přiznat, že v těch dnech jsem se ani nezajímal o zbytek své rodiny. Neměl jsem sílu. Teprve později jsem zaslechl nářky zdravotnického personálu a postupem času jsem lépe porozuměl jejich frustraci. Byl jsem apatický. Oni udělali vše, co bylo v jejich silách, aby mi zachránili život, posílili mé tělo i duši.

Je však třeba mít na paměti, že v době osvobození jsem vážil pouhopouhých 32 kilogramů a celý proces k návratu do běžného života byl pomalý a zdlouhavý. Pak na mě zaútočil ještě jiný typ tyfu, který způsobil další regresi. Zotavoval jsem se pomalu.

Někdy poté, co jsem nahlásil své osobní údaje, bylo moje jméno napsáno na seznam lidí, kteří přežili. Jeden z mých strýců to viděl a kontaktovali mě. Současně o mě dostal zprávu i Ďuro, který už byl v Piešťanech. On a strýc Arpad se mě pokusili rovněž kontaktovat. Nemohli volat, protože telefonické spojení bylo mimo provoz; místo toho poslali telegram s žádostí o mé propuštění.

Oficiální odpověď nemocnice zněla, že vzhledem k tomu, že jsem byl smrtelně nemocný, nedovolí můj přesun na Slovensko, dokud se plně neuzdravím.

Jednoho dne, pane Fessler, který s námi byl v táboře Sereď, přišel do nemocnice. Řekl vedoucímu lékaři, že moje rodina i židovská komunita ho poslaly se zplnomocněním, vzít mě domů. Odpověď lékaře byla ostrá a jasná: „Není pochyb o tom, že vaše mise je jak vznešená, tak důležitá, ale vrátíte se domů bez chlapce.”. Pan Fessler, sofistikovaný a zkušený muž, zvýšil hlas: „Jsem oddaný rodičům tohoto dítěte a vy nebudete říkat, kdo by ho měl nebo neměl vzít zpět k rodině. Trpěli jsme už dost! A že toho máme za sebou”. Doktor odpověděl, že mě nenechá nikým odvést z nemocnice, a pokud pan Fessler odmítne opustit prostory nemocnice, bude zatčen. Doktor dal panu Fesslerovi lékařskou zprávu, ze které se dozvěděl o mém vážném stavu. Sdělil tuto zprávu mé rodině.

Mezitím se můj zdravotní stav zhoršil a mezi lékaři vyvolal velké znepokojení. Při vhodné příležitosti jsem byl převezen do jiné nemocnice v Praze. Trvalo další čtyři měsíce postupného zotavování, než se můj zdravotní stav stal dostatečně uspokojivým natolik, aby mě převezli z Prahy do Piešťan.

Pan Dohany, náš vzdálený příbuzný, mě přivedl do domu strýce Arpada a tety Lili v Piešťanech. Tam jsem potkal Ďuru, kterého jsem dlouho neviděl.

Po mém příjezdu jsem byl tak hubený, že jsem stěží mohl chodit. Strýc Arpad a teta Lili mě vzali k lékaři, který jim řekl: „Nemůžu říct, zda chlapec bude žít ještě jeden nebo dva dny. Měli byste být připraveni, že ho zítra ráno neuvidíte živého“.

Trvalo několik měsíců, než jsem se vzpamatoval u strýce Arpada a tety Lili doma. I po návratu rodičů z táborů jsem byl příliš slabý na to, abych se s nimi setkal na nádraží.

Další zimu se u mě rozvinula artritida a já byl hospitalizován - tentokrát v židovské nemocnici v Bratislavě. To byly další tři nebo čtyři měsíce. Protože artritida je závažné onemocnění, byl jsem poté poslán do lázní k další léčbě a rekonvalescenci. Trvalo celý rok, než jsem mohl stát na vlastních nohou a znovu zase žít, jako lidská bytost.