Příběh Shmuel
Pochod Smrti
Když jsem v nemocnici navštívil Naftaliho, bylo to naposledy, kdy jsem měl možnost ho ještě spatřit. Pak
už jsem ho více neviděl. Neustále jsem byl v kontaktu s nemocnicí a bylo mi řečeno, že žije. To bylo jen
několik dní před evakuací tábora. Řešil jsem skutečné dilema. Buď najít úkryt uvnitř tábora a setrvat tam
tak dlouho, jak to jen půjde. Anebo se připojit k ostatním a společně s nimi opustit tábor. Která z těchto
dvou možností byla výhodnější?
Mezitím se život v táboře destabilizoval, a dokonce ani ti, kteří patřili mezi vyvolené, nebyli schopni
porovnat šance a stanovit pořadí proti rizikům. Samospráva tábora fungovala.
Dne 10. dubna 1945 začala evakuace. Spolu s dalšími vězni jsme dostali rozkaz opustit kasárny a hlásit se
na hlavním shromaždišti tábora. Když jsme stáli při nástupu na place, létala nad našimi hlavami americká
letadla. Lidé se obávali náletu a začali panikařit. Někteří utekli, ale já jsem uvnitř zástupu v sevření a
nemohl jsem se pohnout.
Později odpoledne dostal každý člověk bochník chleba a kousek margarínu. Bylo nám řečeno, že bychom měli
být připraveni na dlouhou cestu.
Opustili jsme tábor a pochodovali po stezce vedoucí lesem. Byl krásný jarní den. Všechno kolem nás bylo
krásně zelené, šťavnaté a všechno kolem kvetlo. Na konci našeho devítikilometrového přesunu, bylo vlakové
nádraží Weimar. Tam jsme nastoupili všichni, mladí i staří, na železniční vagony bez střechy. Okolo sto
osob. Sotva jsme tam stáli, co nás tam bylo. Okamžitě začaly první hádky mezi vězni. Vlak stále ještě stál
ve stanici na nádraží a už tam zemřeli první lidé. Zemřeli kvůli přeplněnosti vagonu, kvůli sporům nebo
jen kvůli jejich vyčerpání a slabosti? Nikdo nevěděl...
Za soumraku se vlak rozjel. Mnoho lidí už nemohlo stát na nohou a hroutili se na sebe. Během prvních dvou
dnů cesty nám Němci nedovolili odstranit mrtvá těla z vagonů a tak zemřelí cestovali společně s žijícími.
Ve vagonu byl nesnesitelný zápach. Druhou noc začali dospělí vyhazovat mrtvoly z jedoucího vlaku. To nám
umožnilo získat trochu více místa.
Celou cestu pršelo. Vzhledem k tomu, že jsme byli v otevřeném vagonu, byli jsme všichni zmáchaní,
promoklí. Jedinou výhodou bylo, že jsme chytali dešťovou vodu a mohli se napít. Postupem času, jsme
dojedli naše zásoby jídla, zkonzumovali jsme veškerý chléb. Jediné jídlo, které jsme měli.
Vlak pokračoval v jízdě jen s občasnými zastávkami. Postupem času mezi lidmi v transportu vznikla jistá
hierarchie. Robustní muži obsadili prostor podél bočních stěn vozu, místa která byla výrazně pohodlnější a
lépe chráněná. Nebylo dost místa na ležení, opírat se o stěny vagonu bylo výhodné. My, děti, jsme se
musely vyrovnat s tím, co jsme měly a sedět uprostřed vozu, spolu se slabými a nemocnými.
Během naší cesty jsem se seznámil s polským chlapcem. Abychom pohodlněji seděli, opírali jsme se o sebe.
Tato poloha byla praktická a účinná zejména v noci. Pokoušeli jsme se spát. Pokud vsedě, na podlaze v
otevřeném železničním vagonu a v dešti můžeme vůbec o spánku hovořit. Déšť byl extrémně chladný, a když
jsme se promočili, voda se změnila v led.
Naše cesta se zdála nekonečná, den co den, noc co noc. Lidé bláznili z hladu a kvůli zimě. Divoce se
hádali a křičeli na sebe, zatímco ostatní se je snažili umlčet. Báli jsme se, že německý voják, který byl
pověřen střežením našeho vozu (každý z vozů měl takovou stráž), by mohl zasáhnout a zastřelit nás.
Během cesty umíralo stále více lidí. S každým dalším zemřelým, mohli ti, kteří byli stále naživu, jednak
získat více prostoru a navíc měli i oblečení po zemřelých.
Trvalo to asi týden, než se vlak zastavil v místě, které se nám zdálo být uprostřed ničeho. Bylo nám
nařízeno opustit vlak. Vozy byly plné výkalů a špína byla všude. Konečně jsme se mohli protáhnout. Když
jsme slezli z vagonu, viděli jsme před sebou obrovskou louku.
Samotná přestávka byla velkou úlevou. A čerstvá tráva trochu zahnala náš strašný hlad.
Během další zastávky v noci, několik vězňů vyskočilo z vlaku a zamířilo k jatečně upravenému tělu koně,
které leželo vedle kolejí. Maso bylo nepoživatelné a my jsme mohli jen sát šťávu z masa. To nám alespoň z
části připomínalo jídlo. Zároveň to bylo jediné jídlo, které jsme měli během těch hrůz.
Jednoho rána jsem se probudil, měl jsem dobrý pocit, že jsem odpočatý, dobře vyspalý. Ten pocit jsem měl
jen do okamžiku, kdy jsem zjistil, že můj společník, polský chlapec, během noci zemřel. Zhroutil se, když
jsem spal. Já se natáhl přes jeho mrtvé tělo. Najednou jsem se cítil osamělý a ztracený. Byl jedinou duší
v celém voze, ke kterému jsem měl blízko.
Jak dny ubíhaly, lidé byli slabší a slabší, a ne každý byl schopen dojít do rohu vozu, aby si ulevil. To
způsobilo velký spor. Všichni silní muži vyhrožovali ostatním, že kdokoli, kdo by snad potřebu vykonal
mimo vyhrazenou část vagonu, bude z něj okamžitě vyhozen. Nestalo se tak. Snad jen díky přítomnosti
německého vojáka, který ve vagonu jel s námi a dohlížel na klid.
Dostali jsme se až do Čech. Vlak zastavil na české železniční stanici. Viděli jsme, jak místní pracují.
Prosili jsme je, aby nám přinesli nějaké jídlo. Dávali nám všechno, co měli. Nebylo to moc, ale jejich
empatie a snaha pomoci lidem v transportu nás velmi dojímala. Ačkoli se snažili, aby nám pomohli, jídlo se
k nám nedostalo. Dohodit jídlo k nám do vagonu se nezdařilo. Potom se vlak opět rozjel.
Další zastávka byla v jiném českém městě. Slyšeli jsme, že starosta požaduje, aby Němci okamžitě
propustili všechny nežidovské Čechy a Slováky, kteří musí při odchodu z vlaku identifikovat.
Okamžitě jsem se rozhodl využít příležitosti. Stál jsem v řadě a čekal. Ptali se mě, jak to, že já, české
nebo slovenské dítě, jsem byl sám ve vlaku. Vymyslel jsem příběh: můj otec se zabýval černým obchodem, byl
chycen, potrestán a deportován spolu se svou rodinou. Zdá se, že můj příběh zněl vyšetřovatelům věrohodně,
ale v tu chvíli jeden z nich řekl: „Dobrá, uvidíme. Svlékněte se!“. Odpověděl jsem, že teď nemohu a
nejdřív si musím odskočit. Spěchal jsem zpět do vagónu a bál jsem se, že bude odhalen můj podvod. Později
jsem se dozvěděl, že propuštěno bylo jen několik lidí.
S mým zdravím to šlo z kopce a já už jsem sotva mohl stát na nohou. Později jsem se dozvěděl, že to byly
první příznaky vážné nemoci, která na mě zaútočila: tyfus. Chtěl bych dodat, že už v Buchenwaldu jsem
trpěl nedostatkem minerálů a vitamínů. Stravy bylo málo a navíc byla nekvalitní.
Cesta z tábora začala 10. dubna a skončila šestého května 1945, několik dní před koncem války v Evropě. Na
cestě sedmadvacet dnů. Už jsem zmínil „jídlo“, které jsem snědl: jeden bochník chleba, několik stonků
trávy a marný pokus nasát šťávu z masa mrtvého koně. To všechno v dešti a mrazu.
V poslední fázi cesty a v den osvobození jsem byl obklopen bezpočtem mrtvých těl a už sám na sobě jsem
cítil, že se celé mé tělo rozpadá…
Buchenwaldský tábor byl uprostřed Buchenwaldského lesa. Po padesáti letech, v roce 1995, jsem tábor
Buchenwald navštívil. Spolu s dalšími bývalými vězni jsem byl pozván, abych se zúčastnil oslavy padesáti
let osvobození tábora. Byl to jediný koncentrační tábor, který jsem navštívil.
Viděl jsem krásu a kouzlo lesa, které dalo neslavnému táboru jeho jméno.