Holocaust

V táboře Sereď, zase zpátky

V táboře Sereď jsme zase byli spolu, ale chyběl nám táta. Nějakou dobu po našem příjezdu jsme slyšeli, že v Piešťanech se mu podařilo snad jen zázrakem uniknout kulkám Hlinkovy gardy a dorazil na vlakové nádraží. Dostala se k nám zpráva, že se připojil k partyzánům, kde potkal strýce Rudiho a manžela paní Quinterové.

V době, kdy jsme my tenkrát byli na cestě do Piešťan, z tábora Sereď stal koncentrační tábor. Deportace byly obnoveny a i náš boj o holý život a o přežití pokračoval. Snažili jsme se přizpůsobit novým podmínkám.

Oba jsme se s bratrem vrátili do truhlárny. Máma také pracovala, ale nepamatujeme si už kde. Nevím, do které z dílen byla přidělena. V truhlářské dílně se mi jednou přihodila následující věc: jednoho dne, když jsem opracovával sošky ze dřeva, které se tam u nás vyráběly, navštívili obchod dva zákazníci - Adolf Eichmann a Alois Brunner. Brunner měl na starosti deportace Židů ze Slovenska a Eichmann byl hlavním vykonavatelem „konečného řešení” – tedy vyhlazení Židů. Oba stáli vedle mě a sledovali mou práci. Myslím, že se mě na něco zeptali. Víc nevím.

V Seredi jsme potkali mnoho našich známých. Jednou v noci dorazil do tábora transport nových vězňů. Teta Elvira byla v tom transportu spolu se svou rodinou. To bylo naposledy, co jsme je viděli. Následující den byli deportováni do Polska. Nemohli jsme je zachránit.

Měli jsme jistá privilegia. Zdálo se. Patřili jsme mezi první obyvatele pracovního tábora, kteří se vrátili zpět. Počítali jsme se téměř mezi stálé obyvatele. Ve skutečnosti to však bylo už jinak. To byla jen jistá iluze, že máme privilegia. Směrná čísla deportovaných musela být splněna vždy. Pokud bylo nutno kvótu naplnit, byly počty deportovaných doplněny kýmkoliv. Prozatím však byli deportováni pouze ti, kteří přišli do tábora nově a my jsme měli to štěstí, že jsme v táboře zatím ještě zůstali.

Strategie a status tábora se úplně změnily. Denně byly na pořadu dne deportace. Pokusy o útěk z tábora byly už tak časté, že byly zavedeny přísné tresty. I ti, kteří se pokusili jen proklouznout z jednoho bloku do jiného, byli rovnou zastřeleni anebo ubiti.

Jednou bylo posláno deset mužů, aby do tábora dopravili nějaké zboží. Jeden z nich uprchl a nevrátil se. Těch devět zbývajících mučili a pod nátlakem se snažili získat informaci, kde se ten poslední desátý nachází. Nikdo ho neprozradil. O půlnoci všichni v táboře bez rozdílu museli nastoupit na Appelplatz. Byli jsme tam i my čtyři. Babička a maminka, Schmuel a já. Nutili nás běhat v soustředných kruzích. Němci stáli po obvodu a bičovali každého, kdo se dostal do jejich blízkosti. Lidé zakopávali, padali a hroutili se.

Naše trápení nebralo konce. Trvalo to snad tři nebo čtyři hodiny. K našemu velkému štěstí, se podařilo, že nás pradlena, známá naší maminky, vytáhla z řady a schovala nás do hromady prádla. Tam jsme byli ukrytí až do rána.

Žili jsme pod neustálým tlakem. Znovu a znovu se to vracelo. Vždycky, když byl vyhlášen nástup, zvažovali jsme kam se postavit. Máme stát v první linii? Měli bychom se postavit a skrýt se za ostatními? Naším jediným cílem bylo vydržet, přežít a nedostat se do transportu. Výběr lidí k deportaci byl zcela nahodilý. Například velitel křičel: „Každá čtvrtá řada - jdi!” Cíl byl jasný: všichni jsme byli předurčeni k likvidaci.

Pak přišel jeden z našich nejsmutnějších dnů. Babička, maminka, Shmuel a já - jsme stáli na Appellplatzu pod přímým velením Aloise Brunnera. Prováděl osobně selekci do transportu. Shmuel a já jsme byli blonďatí. Máma, vysoká a krásná žena s výrazně tvarovaným nosem, měla také blond vlasy. Brunner si asi ani nedokázal představit, že bychom my byli Židé s takovými árijskými průvodními znaky.

Přišel k nám a řekl: „Vy jste Mischlinge (smíšeného manželství), že ano?”. Brunner nařídil přestěhovat nás s mámou do objektu, kde byly umístěny smíšení rodiny. Vycítili jsme, že babička pochopila. To bylo naposledy, co jsme ji viděli. Kdyby se k nám byla hlásila, náš osud by byl s největší pravděpodobností zpečetěn. Jistá smrt. Když byla babička deportována, bylo jí šedesát tři. Byla na vrcholu, plna síly, energie a taky studnicí moudrosti. To bylo naše rozloučení. Ten strašný okamžik odloučení, trauma z odluky, zůstal v našich myslích po celou dobu našeho života. Víme, že to byla jediná rozumná věc, emocionálně to byl šokující zážitek. Snažíme se přemýšlet racionálně. Nejde to. Ani s odstupem času. Tato tragická událost pronásledovala matku až do konce života.

Byli jsme odvedeni do budovy poblíž jídelny, kde byly ubytovány všechny smíšené rodiny. Někteří, kteří nás již znali, začali reptat. Protestovali: „Na rozdíl od vás jsme všichni smíšenými manželstvími. Kvůli vašemu postoji, způsobíte katastrofu pro nás všechny!”. Odpověděli jsme pouze: Nejsme tady na vaše náklady!

Tak jsme unikli deportaci.

Ubytovali jsme se v bloku Mischlinge a předstírali, že očekáváme návrat našeho milého otce. Řekli jsme, že pro nás přijede a vezme nás domů. Jen jsme stále uvažovali, proč táta ještě nepřišel.

Shmuel: Řekli mi: „Dáváme ti čtyři nebo pět dní, abys přivedl svého otce do tábora. Návrat do tábora bez vašeho otce bude známkou, že nám lžete“. Někdo, už ani nevím, kdo to byl, mi domluvil schůzku s panem Wintrem, bohatým Židem, který žil v Piešťanech. Byl zakladatelem a majitelem zdejších lázní. Zůstal jsem tam u Winterů několik dní. Pro mě, jako chlapce, kdo přišel z pekla na zemi, vypadal jeho dům téměř jako ráj. Tam jsem potkal někoho, kdo byl ochoten mi pomoci. A dohodli jsme následující: vrátím se do tábora a řeknu, že jsem svého otce nenašel. Ale přinesu dokumenty, z nichž jednoznačně je zřejmé, že prokazují otcovo křesťanství. Tyto dokumenty předám správě tábora.

Čtvrtý den, pan Wintr a ten člověk, kterého jsem neznal, mi předali relevantní doklady a osvědčení, kde se uvádí, že pan Artur Fürst je křesťan.

Po mém návratu do tábora - myslím, že to bylo ve večerních hodinách - jsem byl veden chodbou plnou mrtvých těl lidí, kteří byli zabiti krátce předtím.

Vstoupil jsem do Brunnerovy kanceláře. Řekl jsem mu, že nemohu tátu najít, nebyl doma. Nicméně jsem řekl, že jsem našel dokumenty, a ty mám v ruce. Beze slova vzal papíry. Ostatní muži v kanceláři se vyjádřili, že doufají, že tyto papíry jsou autentické, jinak bych měl velké potíže.

Když jsem opouštěl kancelář, jedno z mrtvých těl bylo stále ještě na podlaze chodby. Projít kolem mrtvoly muže zabitého právě před chvílí, byl šokujícím zážitkem. V minulosti jsem už v táboře narazil na zabíjení, ale nikdy jsem nebyl tak blízko někomu, kdo byl právě zavražděn. Padla na mě strašlivá úzkost. Nejen kvůli mrtvému tělu, ale také kvůli nejistotě ohledně naší vlastní budoucnosti. Skutečnost, že dokumenty neodpovídají pravdě, vyvolala uvnitř velké znepokojení. Byli jsme přiděleni na další transport? Co s námi bude …

Denně přijížděli do tábora další a další vězni z celého Slovenska.

Jednoho dne přišla zpráva, že náš táta byl zajat a přivezen do tábora. Už jsme přestávali doufat, že ho ještě někdy uvidíme. Téměř jsme si byli jisti, že byl při pokusu o útěk v Piešťanech zastřelen. Na jednu stranu jsme byli šťastni, když jsme slyšeli, že žije. Dozvěděli jsme se, ve kterém bloku je umístěn. Hrozilo však nebezpečí, že jeho identita bude prozrazena, náš podvod odhalen a poneseme všechny důsledky. Na druhou stranu jeho pobyt v tomto bloku mohl znamenat, že bude deportován hned následující den.

Nějakým způsobem jsme mu předali naši zprávu a sdělovali následující: 1. by měl změnit své jméno; 2. za soumraku bychom ho dostali z jeho bloku ven a pokusili se ho ukrýt. Doufali jsme, že čas hraje pro nás.

Táta dostal zprávu. Vzhledem k tomu, že neměl žádný doklad totožnosti, nebyl problém zaregistrovat se pod cizím jménem Oizer. Rozhodli jsme se ho skrýt v truhlárně na odlehlém místě, kde ho nikdo nenajde. Náš první pokus dostat otce z bloku selhal. Až následující noc jsme ho úspěšně propašovali do truhlářské dílny, kde nám pomohl další člověk, který o našem tajemství věděl. Táta se schoval v zatemněném prostoru mezi schodišti.

Strýček Rudi do tábora přišel se svou přítelkyní a její rodinou. Chtěli jsme, aby se připojil k našemu otci a odešel z objektu, ale odmítl opustit svou přítelkyni. To bylo naposledy, kdy jsme ho viděli. Strýc Rudi, jeho přítelkyně a její manžel byli všichni posláni na smrt.

Táta zůstal v tesařské dílně několik dní, ale podmínky v obchodě byly nesnesitelné. Byla tam úplná tma a otec se nemohl pohnout. Nějakým způsobem se nám podařilo propašovat mu alespoň malé porce jídla. Poté se otec přestěhoval do jiného úkrytu. Jednou v noci se v našem pokoji táta objevil. On a maminka se rozhodli, že budeme předstírat, že k sobě nepatříme a nejsme ze stejné rodiny. To znamenalo, že bychom se na veřejnosti neměli pohybovat společně.

Byl tu však další velký problém: náš táta byl známou osobností nejen v táboře, znala ho spousta lidí z předchozího působiště, byl znám po celém Slovensku. Netrvalo dlouho, a my byli svědky, kdy naši oba rodiče byli odvedeni na hlavní vedení tábora. V tu chvíli jsme pochopili, že došlo k nejhoršímu. Moc dobře jsme věděli, a mnohokrát byli svědky, o mučení, množství ústrků, utrpení a ponižování, kterému byli Židé vystaveni.

Co se vlastně stalo? Máma a táta byli odvedeni k Brunnerovi. Řekl jim, aby buď popřeli jakýkoli vztah mezi nimi, nebo hned přiznali, že jsou manželi. To by znamenalo hned druhý den deportaci. Odpověděli: „Ano, jsme manželé.”. Všichni čtyři jsme se stěhovali do baráku pro Židy.

Proč Brunner na místě mámu a tátu nezastřelil? S odstupem času, po letech, se můžeme jenom dohadovat. Snad se nedokázal zbavit myšlenky, že by se mohl zmýlit, u matky, která byla prototypem čisté nordické árijské rasy. Kdyby někdo hledal pro nacistický propagandistický film bratry, vybral by si nás dva. Byli jsme vysocí, byli jsme si vskutku podobní, dobře stavění, s modrýma očima a dobře střiženým účesem našich blond vlasů. Krása mámy mohla mít také určitý vliv na Brunnerovo váhání. Samozřejmě, že příliš dobře znal cíl transportu. Nesnažil se nás zachránit, ale pravděpodobně nebyl schopen nás hned zabít.

Naši rodiče už tušili, že za několik dní budeme deportováni. Táta nám jen řekl: „Ať se stane cokoliv, musíme překonat všechny potíže. Musíme přežít! Musíme!“. Tato slova našeho otce jsme si vryli hluboko do paměti, do našich srdcí. Tato myšlenka nás provázela po celou dobu. Měli jsme ta slova na mysli stále, ať se dělo cokoliv, za jakýchkoliv situací a dobách. Hovořili jsme i o budoucnosti a dokonce jsme si smluvili místo setkání, kdybychom byli nuceni se rozdělit. Místem našeho setkání byl dům nežidovské rodiny Formánkovy na ulici Šulákova 8 v Bratislavě.

O několik dní později k tomu došlo. Byli jsme mezi Židy vybranými pro deportaci. Nepokusili jsme se vyklouznout z transportu, protože jsme si byli dobře vědomi, že i jen pokus mohl skončit okamžitou popravou. Naši rodiče se dozvěděli, že Žid jménem Kohn spolupracoval s Němci, a byl to on, kdo vyzradil v táboře, že máma a táta jsou manželé. Ten informátor přežil válku. Byl postaven před soud a obviněn z kolaborace s nacisty. Navzdory Kohnovu chování v táboře, táta proti němu u soudu nesvědčil.