Příběh Naftali

Když jsem vešel do nemocnice, všechno jsem viděl jen rozmazané, ale byl jsem při vědomí. Fyzicky nemocný a psychicky nešťastný a zdeptaný člověk. Zůstal jsem sám.

Děly se to v nemocnici divný věci. Viděl jsem lidi, kteří se sprchovali ledovou vodou a jedli zvláštní jídla.. Cítil jsem, že se děje něco neobvyklého. Později jsem se dozvěděl, že začala evakuace Buchenwaldu. Šířily se zvěsti o tom, že nemocní zůstanou v táboře. Proto se ti, kteří se již zotavili ze své nemoci, snažili neodcházet. Chtěli v nemocnici zůstat za každou cenu. Proto tedy jedli ty divný věci, co jsem viděl...

Moje nemoc byla vážná. Staral se o mě polský student, který mě také morálně podporoval. Nepamatuji si na Shmuelovu návštěvu, o které jsem slyšel po válce.

Když jsem pochopil, že tábor bude evakuován, bál jsem se, že jsem blízko mého konce. O několik dní později, když se moje zdraví zlepšilo, bylo nám řečeno, že někteří nemocní - já jsem měl být mezi nimi - se přestěhují do Bordellu. Z dětství jsem věděl, že Bordel znamená chaos a nepořádek. Zeptal jsem se, co to vlastně znamená.

Následující den se naše skupina přesunula do této budovy. U vchodu stály dvě krásné, dobře oblečené ženy s make-upem. Bál jsem se. Koneckonců, v táboře smrti to nebyl běžný pohled. Myslel jsem, že se na nás budou provádět nějaké experimenty.

Když jsem vstoupil, slyšel jsem je německy říkat: Jak hezký kluk! Škoda, že je tak mladý! Netušil jsem, nevěděl, neznal jsem jejich záměry. Nechápal jsem jejich narážky.

Uvnitř byly koberce a nábytek, jako v každém běžném domě. Ve skutečnosti to byl nevěstinec (od toho název bordello), který fungoval uprostřed tábora Buchenwald. Úřady to pravděpodobně chtěly maskovat tím, že děti umístily mezi ostatní obyvatele domu.

V jedné z hal pro nás byly připraveny matrace na podlaze, a tak jsem se začal přizpůsobovat životu v Bordellu.

Ty ženy mě měly rády. Vysvětlily nám ve své podstatě, co se tu děje, řekly co a jak, popsaly podstatu, povahu a rozsah činností, které se v objektu provádějí, řekly mi o pracovně a ložnici.

Dostal jsem opotřebované červené pyžamo s barevnými proužky. Začal jsem se zotavovat ze své nemoci a cítil jsem se mnohem lépe. Nějaký čas poté si však lékaři mysleli, že mám na plicích vodu. Jeden z doktorů mi zapíchl velikánskou injekční jehlu mezi žebra, aby vytáhl tekutinu z plic. Bylo to velmi bolestivé. Voda žádná nevytékala. Rád si vzpomínám, jak mě jedna ze sester - s největší pravděpodobností děvka - objímala a utěšovala. Celkově vzato jejich přístup ke mně byl vynikající. Jídlo bylo skvělé a dokonce jsem dostal čokoládu a dorty. Najednou jsem byl přesunut z pekla do ráje.

Schovával jsem pod polštář kousky jídla a dobrot pro Shmuela. Byli jsme izolováni od vnějšího světa a nevěděli jsme o něm nic. Ve skutečnosti se americká vojska posunula kupředu směrem k Buchenwaldu a Němci se chystali evakuovat tábor, včetně bordelu. Všiml jsem si, že ženy kolem mě začaly balit a byly připraveny k odchodu. V kasárnách už neprobíhaly žádné návštěvy Němců.

V ranních hodinách 11. dubna 1945 jsme slyšeli zvuk dělostřelectva. Přední linie se blížila čím dál víc. Toho dne byl koncentrační tábor Buchenwald osvobozen. A kde jsem byl osvobozen? V Buchenwaldském nevěstinci! Ne každé dvanáctileté dítě mělo takové privilegium…

Hned po tom, co jsem se nadechl čerstvého vzduchu a svobody, jsem začal hledat Shmuela. Potkal jsem lidi, kteří ho znali. Řekli mi, k mému velkému smutku, že den před tím byl odvelen. Tolik jsem doufal, že se setkám se Shmuelem a předám mu všechny dobroty, které jsem měl. Byl jsem velmi zklamaný. V osvobozeném Buchenwaldu jsem byl úplně sám.

Američané, kteří osvobodili Buchenwald, odhalili a zdokumentovali zvěrstva, bezprostředně byli toho všeho svědky.

Protože nám nebylo dovoleno opustit tábor, bezcílně jsme se procházeli z jednoho bloku do jiného. Také jsme šli za krematorium a nakonec jsme otevřeli sklad oblečení. Tam jsme si oblékli S.S. uniformy. Netrvalo dlouho a byli jsme zařazeni do skupin podle zemí původu. Mezi organizátory celé akce byl muž, který předstíral, že je bratrem generála Viest, slovenského hrdiny. Postaral se o československou skupinu, kterou o čtrnáct dní později odvezli kamiony do Československa. Po příjezdu do Bratislavy nás přivítala židovská komunita, která již fungovala.

První věc, kterou jsem musel udělat, bylo zjistit, kdo přežil. Bylo mi řečeno, že doposud neexistují žádné informace o mé rodině. Já se vrátil jako první. Úředníci komunity navrhli, abych šel ke strýci Andorovi v Novém Městě. Dali mi peníze, abych měl peníze na cestu a mohl si zaplatil jízdné. Ve vlaku byl někdo, kdo mě řekl, že strýc Arpad a teta Lili jsou v Piešťanech, asi o třicet kilometrů blíže než se nachází Nové Město. Vystoupil jsem z vlaku v Piešťanech. Zaklepal jsem na dveře a řekl: „Jsem tady!”. Krátce jsem řekl něco o sobě a taky jim pověděl o zbytku rodiny. Zatím jsme o nich nic nevěděli. Můj strýc a teta byli rádi, že jsem s nimi. Znepokojovalo nás, že stále nepřicházely žádné zprávy o zbytku rodiny. Po několika týdnech nás pražská nemocnice informovala, že Shmuel přežil, ale jeho vážná nemoc vyžadovala dlouhodobou hospitalizaci. Další dobrá zpráva přišla od lidí v Piešťanech, kteří slyšeli v rádiu, že máma byla osvobozena v táboře Lippstadt. O několik dní později jsme slyšeli o osvobození našeho otce, který se také měl brzy vrátit.

Odjel jsem do rodiny Formánkových v Bratislavě. Na místo plánovaného setkání naší rodiny v ulici Šuleková 8. Po mém příjezdu už tam byl táta a za pár hodin přijela maminka. Byli jsme znovu spolu a šťastni. Je těžké popsat ten úžasný pocit, že jsem znovu viděl své rodiče. Mohlo být něco více vzrušujícího a radostnějšího? Naše štěstí nemělo hranice, ale stále nám chyběl Shmuel.