Holocaust

Farma

Během jednoho oblačného dne, byla úplně šedivá obloha a chvílemi pršelo, bylo to v polovině prosince, nám bylo řečeno, že dětský blok má být evakuován a že nás rozvezou do dalších jiných táborů. Každého chlapce se zeptali, co umí a jaké jsou jeho schopnosti a dovednosti. Řekli jsme, že jsme tesaři. To byla pravda, protože jsme v truhlářství v táboře Sereď pracovali. Zůstali jsme spolu. V době, kdy tyto vzpomínky zapisuji, stále držím německý dokument o našem přesunu z Osvětimi-Birkenau do Buchenwaldu, našeho dalšího cíle, ve kterém jsme byli zaregistrováni jako tesaři.

Jednoho rána jsme dostali rozkaz sbalit si všechny naše věci a napochodovat do hlavního tábora Osvětim. Vlastně jsme neměli nic jiného, než naše opotřebované oblečení. Naše jediné cenné věci byly naše boty. Dorazili jsme k bráně do Osvětimi, kde jsme čekali hodiny na další rozkazy. Viděli jsme a slyšeli orchestr vězňů. Pak nám bylo řečeno, abychom pokračovali v pochodu.

Dorazili jsme na zemědělskou farmu pod názvem Landwirtschaft Budy. V blízkosti farmy byl založen malý koncentrační tábor. Tábor pro pracovníky na farmě. Tam byly životní podmínky extrémně tvrdé, dokonce tvrdší než v Birkenau. Všechny kasárny, ve kterých jsme žili uprostřed mrazivé zimy, byly rozbité, ve zdech byly škvíry a byly plné krys. Byly tam dvoupodlažní palandy. Nejednou se stalo, že muž nahoře v palandě močil a moč protékala na nás dolů.

Teoreticky-měli jsme pracovat, ale ve skutečnosti jsme sotva něco udělali. Na farmě nebyla truhlářská dílna. Poslali nás do zámečnické dílny. Hlavní činností byla montáž podvozků, kovaly se tu podkovy a podobně. Měli jsme štěstí, že jsme měli židovského šéfa, který pocházel ze Saloniki. Vyzkoušel nás. Chtěl vidět naši práci. Shmuelovi se nějak podařilo obstát u zkoušky a svého úkolu se jako truhlář úspěšně zhostil. Při sledování mých marných pokusů okamžitě viděl, že jsem jen předstíral, že jsem truhlář-tesař. Rozhodl, že bychom měli zůstat v dílně, blízko u kamen, a řekl: „Prostě se tu hlavně zahřejte a to je vše“. Na pracovním stole byly vždy nějaké věci, tedy výrobky, jako bychom na nich právě pracovali. Naštěstí. Během této “práce” si nikdo nevšiml, že vlastně neděláme nic.

Naftali: Několik dnů jsem zůstal na ubikaci a nešel do práce. V baráku byla klinika, kterou vedl francouzský lékař. Ten doktor mě vzal z čisté dobroty pod svá křídla. Mrzí mě, že si nepamatuji jeho jméno. Stal jsem se jeho asistentem. Oba s bratrem jsme si ho oblíbili. Pomáhal nám, kdykoliv mohl a když to jen trošku bylo možné. Nechal nás umýt se teplou vodou. Stal se mým patronem po celou našeho pobytu v táboře. Občas jsem dokonce spal přes noc na klinice.

Shmuel: Tehdy jsem pracoval v truhlářství. Jak jsme se již zmínili, pracovali jsme na zemědělské farmě.

Jednoho dne - na to nikdy nezapomenu. Kousky cukrové řepy spadly z plošiny valníku. Jeden z pracovníků ji sebral a odnesl do truhlářské dílny. Odtud jsme ji vzali do kovárny a opekli ji na horkém uhlí. V ten samý den jsem si přísahal, že po zbytek života budu jíst už jen pečené cukrové řepy, protože na Zemi nebylo lepší jídlo. Od té doby jsem jedl na mnoha místech světa, od Ameriky do Japonska, ale ta cukrová řepa zůstala tím nejlepším jídlem, jaké jsem kdy měl.

Nastal Štědrý den. Chodilo se na návštěvy. Vojáci opilí se vráceli do tábora a začali mlátit vězně. Stáli jsme bosí mimo kasárna a sledovali jsme, co se děje. Chytali vězně, topili je v ledové vodě, šlapali na ně a nakonec některé z nich dokonce zabili.

Už jsme měli leccos za sebou, viděli jsme hrozné věci, ale tohle byla jedna z nejděsivějších událostí, kterých jsme kdy byli svědky. V tu noc jsme byli nuceni tančit, bez bot, kolem vánočního stromu postaveného před kasárna. Žádné z nás dětí se naštěstí nezranilo. Neublížili jsme si.

Začátkem ledna 1945 se šířily zvěsti o blížící se ruské armádě. Něco bylo cítit ve vzduchu, žili jsme nadějí a dobrým pocitem, že dojde ke změnám. Krátce před evakuací – o tom až za chvíli - bylo slyšet zvuky dělostřelectva. Pro dospělé to znamenalo blížící se vykoupení a osvobození. Z tábora získávali informace a docela dobře věděli, co se děje ve světě. Ve srovnání s nimi jsme my, děti, nemohly nijak interpretovat události a vše, co jsme věděly, pramenilo z pověstí a pocitů.

Přestože jsme v té době neměli přehled o čase, dozvěděli jsme se, že celá operace trvala devatenáct dní. 19. ledna 1945 jsme dostali rozkaz připravit se na opuštění tábora a na dlouhý pochod pryč. Naší první myšlenkou bylo hledat úkryt a nevydávat se na pochod. Chtěli jsme se schovat pod podlahu, to jsme považovali za vhodný úkryt. Chtěli jsme tam přečkat až do doby, dokud nebude dokončena evakuace celého tábora. Němci však evakuaci plánovali důkladně, dali prohledat všechny ubikace a pak nakonec tábor zapálili. Myšlenka, že bychom mohli být chyceni nebo spáleni na popel pod podlahou, nás vyděsila. Nakonec jsme se rozhodli opustit tábor společně se všemi ostatními.

Před odjezdem jsme dostali malou porci jídla: bochník chleba a malý kousek margarínu. Mezitím doktor, který mě „adoptoval”, náhle zmizel. Byl jsem jediným, kdo na klinice zůstal. Vzal jsem si gumové sáčky. Naplnil jsem je na cestu léky, obvazy, a jídlem.

Následujícího rána byla část věcí z farmy naložena na koňské povozy a my se vydali na cestu. Vozy jely vpředu, zatímco my jsme pochodovali za nimi. Opět jsme míjeli Osvětim a prošli jsme i polské vesnice. Nedokázali jsme se zorientovat. Neměli jsme pojem o čase, nedokázali jsme určit směr.