Holocaust

Pochod smrti

Začátek pochodu se nezdál být až tak krutým, zdálo se, že nebude až tak příliš vyčerpávající. Brzy však mrazivý chlad nám pronikl až do morku kostí. Oblečení nevyhovovalo drsným povětrnostním podmínkám. Dlouhý pochod až do pozdních nočních hodin byl nad lidské síly. Již na konci prvního dne se naše řady výrazně ztenčily.

Pochodovali jsme uvnitř skupiny - někde uprostřed, ne v první řadě - a zdrželi jsme se pohledů dozadu. To byla pravidla přežití. To nebylo jen otázkou fyzické síly. Také to spočívalo ve statečnosti a odhodlání. Vnitřní síle.

Kamkoli jsme se během pochodu zahleděli, podél cesty jsme viděli velké množství mrtvých těl: mnoho jich leželo v příkopech na okraji silnice. Dozvěděli jsme se, že němečtí strážci zastřelili ty osoby, které nebyly schopny držet krok s ostatními a postupně se propadali až na konec zástupu. Muži a chlapci, kteří se vzdálili a odchýlili od hlavní skupiny se setkali s podobným osudem.

Pokusme se pochopit mrazivou zimu v lednu 1945 v Polsku. Každý z nás pochodoval - na sobě jednu košili a jedny kalhoty, bez spodního prádla, bez saka, bez klobouku či čepice. Večer nastal už asi ve čtyři hodiny odpoledne, byla tma a zima a my jsme pochodovali až do pozdních hodin, zatímco teploty klesaly o mnoho stupňů. Někdy daleko pod nulu. Nachlazení nebylo naším jediným nepřítelem: nevěděli jsme, kam jdeme a jak dlouho budeme pochodovat. Kdykoli jsme viděli vzdálený paprsek světla, doufali jsme, že se zastavíme, jen abychom si odpočinuli. Ale realita byla jiná. Když jsme dorazili ke světlům, míjeli jsme je a pořád jen pochodovali.

Tyto dny a noci pochodu byly nesrovnatelné s naší předchozí zkušeností. Zatímco v minulosti jsme byli zcela pasivní a nemohli jsme dělat nic pro určování běhu událostí, během pochodu byl náš osud poprvé v našich rukou. Byli jsme ti, kdo prokázal svou sílu vůle a bojoval o vlastní přežití. V táboře jsme dostali rozkazy přesunout se z jednoho bloku do druhého. Podřídili jsme se pravidlům. Na pochodu se každý z nás musel rozhodnout, zda bude pokračovat se vším utrpením, nebo se prostě vzdá naděje a zhroutí se. Zatímco hlava řekla: „Vydrž, jen vydrž!”, zbytek těla byl absolutně vyčerpaný a dál už nemohl.

Věděli jsme, že nás chtějí zabít, ale hluboko v našich myslích to bylo stále nepředstavitelné, nechtěli jsme se s osudem smířit. Proto jsme při pochodu opakovaně říkali: „Musíme se překonat, musíme pokračovat!” Náš zdravotní stav se zhoršoval, ale snažili jsme se vše překonat a vydržet. Jinak by nás jakákoli nemoc nebo fyzická slabost na místě zabila. Nikdy jsme nedosáhli stavu úplného zhroucení a nikdy jsme se nedívali smrti do očí. Na druhou stranu musíme mít na paměti, že jsme my, nejmladší a nejmenší, pochodovali spolu s dospělými muži. Přesun táborů z Polska do Německa byla jejich cesta, ne naše. Byli jsme jen společníky, kteří museli prokázat přinejmenším tolik síly jako oni, zatímco kolem nás nespočet dospělých zemřelo.

První den naší cesty jsme si dovolili jíst některé potraviny, které jsme nesli, ale druhý den byl mnohem obtížnější. Nevěděli jsme, co nás čeká, nevěděli jsme nic o délce pochodu, nevěděli jsme ani jakou cestu ještě máme před sebou. Rozhodli jsme se a začali s chlebem šetřit.

Shmuel: Vzpomínám si, že jsem viděl polského rolníka, který projel kolem nás se saněmi, taženými koňmi. Na saních ležel bochník chleba. Jaký to byl pohled! Chléb mi připadal neskutečný, jako by pocházel z jiného světa. Stačil jen ten jeden pohled, který mě naplnil vírou, že obyčejný normální život ještě existuje. Ne každý dosáhl takového dna, jako my, během našeho nekonečného pochodu.

Zprvu jsme byli trochu bledí při pohledu na mrtvá těla ležící na silnici, ale jak jsme postupovali a setkávali jsme se s čím dál tím otřesnějšími výjevy, otupěli jsme. Děsili nás stále častější zvuky. Sténání, křik, a střelba…..

Pochodující mezi sebou nepřetržitě hovořili. Někteří křičeli, protože už nemohli vydržet celé to utrpení a jejich síla odporu skončila. Mnozí z nich byli staří, nemocní, hladoví, zranění, bez bot. Ani my jsme nemohli jít dál, nedokázali jsme držet hlavy vzpřímeně. Zasáhla nás sněhová bouře. Další den slunce svítilo, všeobecné podmínky se jevily být jako mnohem lepší, ale z nás už byly jen trosky. Šli jsme spolu s dospělými, kteří věděli, kde jsme, dokázali odhadnout naši polohu a určit směr cesty. Jejich komentáře jsme nebrali příliš vážně a raději jsme se soustředili na vlastní úsilí, krok za krokem. Doufat v lepší zítřek nám příliš nedávalo smysl, i když jsme toužili po tom, aby lepší zítřek přišel. Na konci druhého dne dlouhého pochodu jsme dorazili do budovy školy na noc. Získali jsme místo poblíž kamen, která byla ještě teplá. Následujícího rána jsme prožili velmi vzrušující zážitek: když jsme se připravovali na pochod, přišel muž zvenku a podal nám krajíc chleba s husími játry. Pravděpodobně žil v místě a poté, co nás viděl, udělal nejhumánnější skutek, jaký kdy mohl udělat. Jeho gesto posílilo naši víru v lidstvo. Také to naznačovalo, že mezi místní populací byli slušní lidé s empatií. Ačkoli ten kus chleba nezachránil naše životy, nikdy nezapomeneme na toho člověka a na to, co pro nás udělal.

Začal třetí den. Nepamatovali jsme si, kdo v minulých dnech pochodoval s námi, tváře kolem nás nám najednou připadaly naprosto cizí. Všechno bylo rozmazané a smíšené. Počasí bylo to nejhorší, co jsme si dokázali představit. Skupinky lidských bytostí postupovaly krok za krokem, unavené a vyčerpané. Do našich myslí se vkradly smutné vzpomínky na včerejšek. Stále více lidí se hroutilo a jejich postupné mizení bylo srdcervoucí.

V odpoledních hodinách jsme dorazili do velkého města Breslau v Polsku. Jednalo se o velký železniční uzel. V té době Breslau bylo součástí Německa. Na nádraží nás nahnali do boudy, která sloužila jako depo pro lokomotivy. Bouda byla plná lidí, kteří přišli před námi. Procházeli jsme kolem a hledali známé tváře, ale víc než kohokoliv jiného, jsme chtěli potkat našeho otce. Všechny naše pokusy selhaly.

V noci, v naprosté tmě, nás po skupinkách vzali a naložili na otevřené železniční vozy. Vozy byly plné sněhu, místy až do jednoho metru. Na každém vagonu se tísnilo osmdesát nebo devadesát lidé. Nedalo se sednout si. Jednak díky sněhu a i množství lidí na tak malém prostoru. Celá řada lidí zemřela již při nastupování do vagonů. Muži, kteří byli natolik slabí, aby sami na vagon vylezli, byli prostě hozeni na ty, kteří již v železničním voze byli. Někteří z nich se propadli až na podlahu. Ostatní je pošlapali. Po chvíli se dveře vagonu zavřely a vlak se rozjel.

Jak čas plynul, více prostoru jsme získali díky tomu, že mrtvá těla byla nashromážděna v jednom z rohů. Tento prostor nebyl dost velký na to, abychom seděli na podlaze, ale lidé byli schopni klečet nebo byla minimálně možnost se trochu protáhnout. Také bychom měli mít na paměti, že od začátku pochodu, tedy když započal před třemi nebo čtyřmi dny, jsme nedostávali žádné jídlo.

Cesta vlakem v otevřených vagonech trvala asi den a půl. Na cestě nebyly žádné zastávky. Mezitím zemřelo více lidí, a tak se ostatním dostalo více prostoru k sezení na podlaze. Bylo to důležité z hlediska polohy těla, ale nepomohlo to v boji proti hladovění a mrazu. Bylo zima, fičel chladný vítr ve dne v noci. Abychom zmírnili náš hlad, vyndal jsem ze svého improvizovaného batohu nějaké léky potažené cukrem a cucali je. Dokáže si někdo vůbec představit takovou skutečnost? Strašná situace.

Vlak zastavil ve stanici a my jsme mohli opustit vagony. Shmuel a já jsme přistoupili ke kouřícímu potrubí lokomotivy a naplnili malou plechovku horkou vodou. Vložili jsme do ní zbývající kousek margarínu a pili tukovou tekutinu, jako by to byla chutná polévka. Také toto jídlo je pro nás nezapomenutelné.

Vlak se opět začal rozjíždět. Když jsme cestovali dny a noci, byli jsme všichni vyčerpaní, na hranici mezi životem a smrtí. Dokonce jsme měli spolucestujícího, vystaveného podobnému osudu: německý voják, který hladověl a nakonec umrzl a zemřel.

Nikdo nevěděl, co bude následovat. Jak dlouho jsme museli cestovat? Jeden den? Dva dny? Více? Naše situace byla zoufalá a bylo to vše mimo lidské chápání.