Holocaust

“Kinderblock” - dětský blok

Po nějaké době jsme dostali rozkaz k přestěhování. Stěhovali jsme se do ubikace pro děti. V bloku pro děti byla ubytovaná mládež a malé děti. Rozkaz nás zaskočil. Pověst, která „Kinderblock“ provázela, nebyla dobrá. Mezi obyvateli tábora se o této části bloku hovořilo jako o nechvalně proslulém místě. Dokud byly ještě plynové komory plně v provozu, sloužil tento blok jako sklad na lidi. Vysvětlím: Kdykoli počet osob přesunutých do komor nedosáhl plné kapacity, byly dětmi z „Kinderblocku“ doplňovány kvótu. Dozorce, který měl blok na starosti, byl ukrajinského nebo běloruského původu. Jmenoval se Oleg. Jeho krutost a bezcitnost byla dobře známá po celém táboře. Rozkaz o našem stěhování změnit nešlo. Nastoupili jsme do bloku 29, dětského bloku. Dobře jsme si byli vědomi vážnosti situace, byli jsme zděšeni, odloučeni teď už i od otce, který zůstal v centrální části tábora. Shmuel a já jsme trpěli nepopsatelnou úzkostí.

V rámci bloku vládla všude krutost násilí a obecně drsné podmínky. Nebylo tam žádné jídlo. Obklopily nás nemocné a umírající děti. Každé ráno vedle nás na palandách ležela mrtvá těla chlapců. Ostatní jim svlékli šaty, sebrali boty a ukradli všechny věci, které tam zbyly. Mrtví byli ponecháni nazí na svých místech na palandách. Odstranění mrtvých těl bylo každodenní ranní první prací. Jedinou výhodou na Kinderblocku bylo, že počítání vězňů probíhalo uvnitř baráku a nebyli jsme nuceni chodit na každodenní nástupy ven.

Tam, v „Kinderblocku“, jsme skutečně čelili poprvé v životě tvrdé realitě, poznali jsme hrůzy hrůz. Jednou, už nevíme za jakých okolností a jak se to vlastně seběhlo, táta přišel k oknu našeho bloku. Řekl nám, že má být deportován z Březinky, a rozloučil se. Podívali se na sebe s bráchou, vyměnili si pohledy a Shmuel pochopil, že od nynějška to je právě on, kdo přebírá zodpovědnost. V dobách, kdy táta nebyl v táboře Sereď, vždy přebíral odpovědnost a stával se hlavou rodiny. I v době, kdy s námi byla máma. V Březince však byla situace úplně jiná. Naši rodiče už nebyli s námi. Za nás oba přebral zodpovědnost Shmuel. Pravděpodobně tento smysl pro zodpovědnost mu dával sílu, musel se postarat i o mladšího bratra. Neměl čas a nebyl už prostor, aby přemýšlel sám nad sebou. Retrospektivně Shmuel přiznal a potvrdil, že tomu skutečně tak bylo. Ten pocit, který mu pomohl překonat hodiny a dny zoufalství.

Byli jsme přesvědčeni, že jsme dorazili na konečnou stanici našich životů. Nemohli jsme si být jisti, že se zabíjení plynem zastavilo, a neměli jsme ani tušení, že Němci začali skrývat jakýkoli důkaz o zločinech, které páchali.

Smysl pro zodpovědnost nebyl pro Shmuela snadný. Bál se usnout. Nemohl v noci spát. Krádeže se množily, byly na denním pořádku a především se kradlo v noci. Jakmile někdo tvrdě usnul, byl okamžitě okraden. Nechtěl se ráno probudit a zjistit, že to málo, co jsme měli, navždy zmizelo. Byli jsme tak někde mezi. Nebyli jsme ani mezi chlapci, ani mezi malými dětmi na ubikaci. Chlapci byli mnohem větší a silnější než my dva, zneužívali a dokázali využít své síly, terorizovali ostatní. Jak čas plynul, měli jsme stále méně jídla. Více a více dětí onemocnělo. Blok byl přeplněný a každý den byl nefalšovaným bojem o holý život. Atmosféra k nepřežití. Seděli jsme, den co den, hladověli a nedělali nic. Naštěstí jsme na tom byli se Shmuelem zdravotně relativně dobře. Nastěhovali nás do bloku daleko později, než mnoho dalších. Ti už byli oslabení a vyčerpaní už jen z jejich dlouhodobého pobytu v Kinderblocku.

Naše vzpomínky na „Kinderblock“ v Březince se taky i různí.

Shmuel: Jedním z nejvíce šokujících zážitků bylo mé první setkání se sexuální deviací, které jsem byl svědkem v táborové sprše, umístěné mimo blok. Latrína sousedila se sprchou. Jak jsem se již zmínil, péče o naši čistotu byla jednou ze zásad a dobrých zvyků u nás doma. Ačkoli byla voda studená, přísně jsme tato pravidla dodržovali a při každé příležitosti jsme se osprchovali. Současně jsme také měli snahu vyprat si a vyčistit oblečení. Neměli jsme na sebe nic náhradního. Když jsme si buď košili, nebo kalhoty vyprali, nosili jsme vše mokré.

Nevěděl jsem, co ti muži vlastně dělali, ale slyšel jsem křik a viděl nechutné výjevy. Vyděsilo mě to. Nikdy jsem nic podobného nezažil, neviděl a sám jsem ani nikdy žádnému nebezpečí nebyl vystaven. To, co se tam dělo a to, co jsem viděl, se mi nezdálo být normální.

Naftali: „Kinderblock“ v Osvětimi-Březince bylo moje trápení mimořádné. Extrémní. Bylo to něco, s čím jsem se nikdy předtím nesetkal a co jsem nikdy dříve nezažil. Bez našich rodičů jsme byli sami, vystaveni náročným situacím, velmi zvláštním zážitkům. Začala mě trápit ta nejznepokojivější otázka: Existuje Bůh? Pokud existuje Bůh, kde je? Pamatuji si, že jsem byl sám na latríně - chtěl jsem vyzkoušet Boží existenci. Začal jsem ho proklínat, abych vyzkoušel, zda mě slyší, jestli vůbec poslouchá děti. Abych řekl pravdu, byl jsem docela vyděšený ve světle mého odvážného testu. Po opuštění latríny jsem si uvědomil, že se nic nestalo a nic se nezměnilo. V tu chvíli jsem ztratil víru v Boha a vše, co jsem cítil, byla osamělost a strach, jako by se celý svět rozpadal.

Uvnitř bloku byla jedním z nejděsivějších věcí otázka hygieny a toalet. Je těžké popsat, jaké utrpení jsem musel prožít, kdykoli jsem si chtěl jen ulevit. Na konci bloku, téměř mimo něj, se nacházely plechovky vysoké přes osmdesát centimetrů, všechny špinavé od výkalů. Ten strašný zápach. Každou noc jsem v chladu a zimě chodil – někdy i bosý - k těmto plechovkám, a stejně tak i většina chlapců. To bylo peklo!

Pohybovali jsme se někde na hranici rozhodnutí, zda žít. Takové to byly nelidské podmínky. Někteří se rozhodli spáchat sebevraždu. Noc co noc jsem byl k smrti vyděšený kvůli jejich křiku, dokud nezemřeli. Na tomto místě jsme dostali naši první lekci „obchodu“ s potravinami. Za plotem vysokého napětí byly ženy, s nimiž jsme si vyměnili chléb za cibuli. Natahování paží mezi dráty bylo nejděsivější. Dokonce i teď, i více jak po padesáti letech, kdykoli jím cibuli, se mi před očima objeví obrázek plotu.

Napadá mě další, velmi osobní zkušenost. V táboře Sereď byla rodina, která před odsunem žila v Bratislavě. Naše rodiny se spřátelily. Jejich dcera, Marika Rab, byla mojí přítelkyní už od našich školních let. Byla to velmi roztomilá a krásná dívka, trochu kulatá až obézní. Bylo jí osm let a mně se moc líbila. Před deportací jsme se více sblížili. Marika a její rodiče byli posláni do Osvětimi, ještě dříve, než jsme my byli deportováni. Tam, v Birkenau, hned po našem příjezdu, jsem byl překvapen, že jsem ji zahlédl. Šla se svou matkou a dalšími ženami opačným směrem, kam, jsem nevěděl. Poslali je do krematoria? Nevím, jestli nás viděla, ale pro mě to bylo naposledy, co jsem ji kdy spatřil. Celým životem mě provázela a mně vzpomínka na Mariku zůstala. Nejednou jsem si myslel, že kdyby byla spasena, možná by se z našeho přátelství vyvinul vážný vztah. K mému hlubokému zármutku ty hrůzy nepřežila.

Děti v Buchenwaldu – Naftali ve žlutém kroužku