Po válce

Příběh Shmuel

Studium pro mě bylo velmi obtížné. Sotva jsem dokončil povinné dvě třídy. Nedokázal jsem se soustředit na témata a navštěvovat hodiny. Rámec školy mi už nevyhovoval. Všechno, co dříve existovalo v mém dětství, najednou zmizelo a nebylo cesty zpět. Po ukončení roku a půl studia jsem opustil školu a připojil se k hnutí „Hachshara” v Košicích (hebrejské slovo pro výcvikové centrum k práci v Izraeli). Později jsem také studoval jeden rok v zemědělském vzdělávacím programu v Čechách.

Podle ideologie hnutí „Hachshara” existovaly tři nejdůležitější principy: osidlování Eretz-Izrael, obdělávat tam půdu a být průkopníkem. Bylo mi jasné, že nemám důvod zůstat na Slovensku. Postupem času se toto přesvědčení jen a jen zesilovalo.

Poválečný režim v Československu se rozpadl na kusy o dva roky později a byl nahrazen komunistickou vládou. Jeho agenti začali obtěžovat naši rodinu, protože táta byl považován za bohatého muže - a to se jim nelíbilo. Navíc byl Žid a to se neslučovalo s antisemitským myšlením nové vlády. Jednoho dne přišla do našeho domu delegace a chtěla nás z něj dostat. Agenti prohlašovali, že dům je pro nás tři příliš veliký. To se stalo přesně v den mého návratu z dobrovolného pracovního tábora organizovaného socialistickým hnutím, na jehož konci jsem obdržel vyznamenání a poděkování za můj přínos této zemi.

S tímto certifikátem v ruce jsem se obrátil na agenty a řekl: „Jak to, že na jedné straně dostanu takový certifikát, a na druhé straně přijdete vy, abyste mě vyhodili z mého domu?”. Myslím, že změnili plán při pohledu na můj pevný postoj.

Navzdory tak nepříznivým podmínkám si naši rodiče stále přáli zůstat v Bratislavě. Snažil jsem se je přesvědčit, aby emigrovali do Izraele. Řekl jsem jim, že já do Izraele tak jako tak půjdu.

Poslední výcvikový program se konal v obci Unhošť, padesát kilometrů od Prahy. Byl to skutečný zemědělský výcvik. Objevil se však jeden vážný problém. „Hachshara” program pro nás neměl dost pracovních míst, a tak někteří byli posláni do Prahy. Jednalo se hlavně o práce v rámci sionistického hnutí a židovské agentury. Já jsem se stal tajemníkem Rafiho Benshaloma, prvního tajemníka a generálního konzula na izraelském velvyslanectví. Měl jsem na starosti hlavně pasy, tranzitní doklady a konzulární záležitosti. Rafi, člen Kibuc Haogen, zemřel před několika měsíci. (Pozn.: text byl psán v roce 1999).

Také jsem měl na starosti převod strojů pro truhlářské a zámečnické provozy a dále kamiony do našeho budoucího kibuc v Izraeli. Záměrem bylo přijet s tímto vybavením do Izraele a začít ihned vyrábět zboží pro kibuc. Z Československa jsme však mohli vyvážet pouze část strojů. Zůstatek financí, převážně z dědictví členů „Hachshara” byl převeden přes Rakousko do Německa, kde bylo potřebné vybavení nakoupeno a později posláno do Izraele.

Naše školení „Hachshara” se konalo v době, kdy v Československu vládli komunisté. Příležitost emigrovat z této země do Izraele byla časově omezená a všechny židovské komunity si toho byly dobře vědomy. Všechny židovské instituce, zejména mládežnická hnutí jako Hashomer Hatzair, naléhaly na Židy, aby co nejdříve opustili zemi, protože hranice se brzy uzavřou. Každý den přinášel nová opatření a omezení, která byla často antisemitistická.

Podle původního plánu jsem měl spolu s rodiči odjet do Izraele, a to ještě před Naftaliho odjezdem. Když se však ukázalo, že dny Sionistické organizace v Československu byly sečteny, byl vypracován nouzový plán. Vzhledem ke klíčové pozici, kterou jsem v té době zastával, bylo rozhodnuto, že na své pozici zůstanu tak dlouho, jak jen to bude nutné. Většina mých „Hachshara” vrstevníků odešla v roce 1948 a já jsem plánoval odejít v roce 1949.

Naftali emigroval v únoru 1949. Strýc Andor a teta Berta odešli do Izraele v dubnu 1949. V té době rodiče balili věci do kontejneru, který měl být poslán do Izraele.

20. dubna 1949 jsme spolu s rodiči opustili Bratislavu vlakem do Bari v jižní Itálii. Bydleli jsme v táboře pro přistěhovalce. Bylo to naše první setkání se západním světem a také s mořem. Oboje nás ohromilo.

Po několika dnech v Bari jsme nastoupili na loď „Galila”. Loď byla přeplněná a podmínky byly velmi špatné. Většině lidí bylo špatně kvůli rozbouřenému moři.

5. května jsme dorazili k břehům Haify. Naftali na nás čekal v přístavu. Na sobě měl modrou košili a khaki šortky se širokým páskem, aby vypadal izraelsky. Později nám vyprávěl, že obešel celý Kibuc, aby si půjčil takové oblečení.

Po procesu dezinfekce DDT jsem se rozloučil s rodiči a odešel na náklaďák do Kibuc Merchavia. Mám pocit, že jsem se dobře přizpůsobil v Merchavii místním podmínkám. Přístup k nám byl velmi férový. Horké klimatické podmínky v Izraeli nebyly snadné, ale brzy přišla zima roku 1950, která proslula hustým sněžením. Během této zimy jsme se přestěhovali ze stanů do „Mossad Chinuchi“ (středoškolský vzdělávací ústav).

V průběhu následujícího roku ve Merchavii, jsme se naučili spoustu věcí a poznali zemi jako takovou. V době, kdy jsem byl v Merchavii, jsem se intenzivně zapojil do zakládání našeho nového kibuc Lehavot Chaviva. Jako zkušený tesař jsem spolu s ostatními pracoval na stavbě dřevěných domů včetně jejich interiérů a jídelny.

V říjnu 1949 jsme oslavili založení kibuc na jeho dočasném místě, které se později přejmenovalo a stalo se kibuc Moshav Sde Yitzhak. V létě roku 1950 jsme se přestěhovali na nové působiště, kde Kibuc Lehavot Chaviva stojí dodnes. Toto stěhování vyžadovalo spoustu práce při výstavbě nových bytů a budov. V době výstavby jsme se museli uskrovnit a v jedné místnosti o velikosti 9 metrů čtverečních bydleli běžně čtyři lidé.

S Naomi jsme se rozhodli si pořídit náš vlastní byt. Protože tento koncept nebyl v našem kibuc dosud znám, vyprázdnili jsme kontejner rodičů a nastěhovali se do něj. I přesto, že mu chyběla tekoucí voda a elektřina, byli jsme velmi šťastni. Během krátké doby jsme se vzali a začal náš rodinný život. Máme dva syny a dceru: Eitan, náš prvorozený, se oženil když mu bylo 26 s Helou Har'el,. Žijí v Ramat Hasharon a mají tři děti: Ofe (8), Yael (14) a Maya (7).

Nira, naše druhé dítě, si vzala Shuli Gal z Kibbutz Baram. I oni mají tři děti: Livnat (9), Adar (7) a Maayan (5).

Náš nejmladší syn Iri se oženil s Eti Oved. Žijí s námi v kibuc a mají dvě dcery – Gal (5) a Chen (3), a syna Segeva, narozeného v roce 1999.