Po válce

Příběh našich rodičů

Naši rodiče byli posláni z přístavu Haifa do tábora „Shaar HaAliya“, který byl vstupní branou pro nové přistěhovalce.

Byli ubytováni ve stanu s železnými postelemi, které dodala Židovská Agentura. Pro lidi v jejich věku to nebyla snadná situace - tátovi bylo padesát jedna a byl nemocný. Když byli rodiče ještě v Bratislavě, otec požádal svého bratrance Miše Hechta, aby pronajal pokoj nebo byt, do kterého by se rodiče mohli nastěhovat. Chtěli se tak vyhnout pobytu v táboře. Jeho odpověď, o které nechceme mluvit, nebyla příliš slušná. Po příjezdu našich rodičů zjistili, že bratranec táty nezařídil vůbec nic.

Maminka a táta se cítili špatně v přeplněném táboře. Fronty před sprchovým koutem nebo jídelnou, bydlení ve stanu. Oba se dostali do hluboké deprese. My byli také šokováni, když jsme je viděli v táboře. Uplynul jeden měsíc. Pronajali si pokoj v hotelu „Weiss“ v Haifě. Táta kontaktoval několik přátel a pokusil se najít cestu do nějaké obchodní činnosti, ale jeho pokusy selhaly. Potřeboval pracovat. Maminka se nějakou dobu zabývala šitím, ale její příjem byl velmi nízký. Částka, kterou měli k dispozici, se rychle ztenčila a táta byl velice nešťastný. Za daných okolností finančních i sociálních problémů jsme se oba rozhodli, že musíme vzít odpovědnost za blaho našich rodičů my sami na sebe. A pevně do našich rukou. K tomu všemu maminka ještě onemocněla. Vzali jsme ji na několik týdnů na Maanit a Merchavia. Ona a i my všichni jsme si prošli velmi obtížným a těžkým obdobím.

Na rozdíl od situace našich rodičů jsme my byli velmi šťastní a navzdory našim špatným životním podmínkám ve stanech se budoucnost zdála slibná. Měli jsme svou práci, učili se hebrejsky a byli součástí nového společenství.

Na podzim roku 1950 založil Shmuel a jeho přátelé Kibuc Lehavota Chavivu. Krátce nato se naše rodina rozhodla, že rodiče by se měli připojit ke kibucu. Do té doby žila v kibuc také Naomi matka a nevlastní otec (bylo to předtím, než se Shmuel a Naomi gor vzali). Rodiče zase zpátky nabyli klid, byli v bezpečí a Shmuel je měl nablízku. Byli ubytováni v chatě, kterou vybavili nábytkem přivezeným z Československa. Začali nový život: táta pracoval v truhlářské dílně a máma v oděvním a šicím centru kibuc. Pro ně bylo bydlení v kibucu tím nejrozumnějším, co jsme jim mohli nabídnout.

Naši rodiče nikdy nelitovali, že přijeli do Izraele. Pro otce nebylo rozhodnutí o novém začátku života snadné, a tak trvalo docela dlouho, než se rozhodl. Nebyl to člověk, který snil o cestě do Ameriky nebo Austrálie. Měnící se podmínky v Československu ho však spolu s našimi silnými argumenty přesvědčily, aby takový krok učinil. Když jsme slyšeli zprávy a zvěsti o pronásledování Židů na Slovensku a problémech, kterým čelili, byli jsme rádi, že jsme v té zemi nebyli. Všechny naše kontakty s přáteli, kteří tam žili, byly přerušeny, protože se obávali pronásledování kvůli jejich vztahům a kontaktům s Izraelem a Židy. Většina z nich skrývala svou židovskou identitu.

V roce 1950, kdy se narodil náš syn Eitan, došlo v našem životě k významné změně. Naši rodiče rádi žili společně s širokou rodinou.

Z celého srdce můžeme říci, že život maminky v kibucu byl skvělý. Na rozdíl od ní byl otec plný kritických poznámek a připomínek. Nikdy nebyl socialista, ale na druhou stranu si velmi dobře poradil ve společenství v kibucu. Miloval vtipy, hlavně v maďarštině. Ten jazyk, který se mu tak líbil a kterým komunikoval s těmi, kdo přišli z Maďarska. Zatímco hebrejsky uměl táta průměrně. Maminka mluvila výborně hebrejsky a její celková integrace do izraelské společnosti byla úžasná. Dožila se devadesáti let. Její život byl tak rovnoměrně rozdělen: žila pětačtyřicet let v Československu a pětačtyřicet let v Schmuelově kibucu v Izraeli.