Holocaust

Ve vlaku

S blížícím se nebezpečím a obavami, že termín naší deportace se blíží, naši rodiče nás poučili a dali konkrétní rady a návod, jak reagovat a jak mluvit při různých událostech a jak řešit rozličné situace. Rodiče plánovali útěk z transportu. Rozhodli, že bychom měli vyskočit z rozjetého vlaku. Táta připravil pily, pilníky, šroubováky a sekáče, tedy nářadí, které by nám eventuálně mělo při útěku posloužit a náš útěk usnadnit. Máma nářadí zašila do kabátů. Upravila také kabáty, které jsme s bratrem nosili, abychom vypadali větší.

Táta vysvětlil, že vyskočit z vlaku je nutné hned ještě během první noci. Ještě na území Slovenska. Tedy než vlak opustí Slovensko a přejede polskou hranici. Poučil nás, kdy a jak vyskakovat. Vysvětlil nám, proč bychom měli vyskočit hned po projetí kolem sloupu, jak předcházet úrazům a co a jak, abychom se vyhnuli zraněním. V okamžiku dopadu na zem bychom se měli přetočit a hned se snažit utíkat pryč.

Přesné plány našich rodičů nám daly novou sílu a naplnily nás jistým optimismem. Tátova slova a přesné pokyny nás posílily v přesvědčení, že náš plán bude úspěšný.

2. listopadu 1944 nás nahnali do vlaku. Téměř devadesát lidí bylo namačkáno v našem vagonu. Na podlaze nebylo žádné místo, všichni jsme museli stát. Výkřiky, pláč, nářky a nesnesitelný zápach. Bylo to k nevydržení.

Všichni trpěli nedostatkem vzduchu a prostoru. Podmínky byly mnohem náročnější a obtížnější pro ty z nás, kteří ještě před týdnem žili na svobodě.

Když už jsme byli na cestě, ještě stále jsme doufali, že by náš vynalézavý strýc Arpad přece jenom našel způsob a cestu, jak nás z transportu vysvobodit. O naší deportaci jsme strýce informovali při odjezdu z tábora. Když se vlak zastavil u vlakového nádraží, slyšeli jsme někoho, kdo volá naše jména, ale protože vagon byl bez oken, nevěděli jsme, zda byl tímto člověkem strýc Arpad nebo jeho posel. Nepoznali jsme ho. Po chvíli se vlak znovu rozjel a všechny naše počáteční naděje se rozplynuly. Doufali jsme už jen v zázrak. Třeba: Snad spojenci rozbombardují tratě vedoucí do Osvětimi.

Za soumraku otec začal připravovat své nářadí na otevírání dveří, když zjistil, že neexistuje žádný jiný způsob, jak se dostat z vozu. Zoufale potřeboval nějaký nástroj, kterým by rozlomil zámek dveří. Jedním z našich spolucestujících byl instalatér, který měl s sebou sadu nástrojů. Otec ho požádal, aby otevřel brašnu. Chtěl se podívat, zda nemá vhodný nástroj. Lidé kolem zjistili, k čemu se otec chystá, že chce rozbít dveře vozu. Začala hlasitá a bouřlivá debata. Někteří mladí muži podporovali tátovy úmysly a byli dokonce připraveni mu poskytnout pomocnou ruku, ale většina ostatních důrazně oponovala, bránili se jen při této myšlence a nedovolili nám ani pohnout se ke dveřím. Za těchto okolností jsme si uvědomili, že nebudeme schopni realizovat náš plán. Abychom se vyhnuli jakémukoli riziku nebo podezření, vyhodili jsme všechny nástroje z vlaku přes malé okno vozu. Náš pokus o útěk skončil dříve, než vůbec začal.

Cesta pokračovala dál a dál. Hlady jsme netrpěli, protože jsme si obstarali na cestu dostatek jídla, ale jinak v nákladním vagonu vlakové soupravy podmínky byly čím dál nesnesitelnější. Lidé vykonávali potřebu na podlahu vagonu a zápach byl nepředstavitelný.

Asi za den a půl se vlak zastavil a dveře se otevřely. Někteří lidé byli vyvoláváni svými jmény a byli donuceni vystoupit z vlaku. Netušili jsme, kdo jsou a proč právě oni z vagonu vystupovali. Dveře za nimi zase zavřely a vlak se opět rozjel.

Když jsme dorazili do Birkenau, nařídili nám, že všechny naše věci musíme nechat uvnitř ve vagonu a poručili nám vystoupit z vlaku.