Dětství a rodina

Máma a táta

Nejdůležitější a pro nás velmi významný je příběh maminky a tatínka.

Máma byla neobyčejně krásná žena. Byla považována za nejkrásnější z vesnice a mnoho mužů po ní toužilo. Vzdělaná, mladá žena, do svých šestnácti nebo sedmnácti let chodila do škol, uměla dva jazyky. V mládí také hrála na klavír. Byla židovskou dívkou ze slušné rodiny a to už tak patřilo k dobrým mravům. Najednou přišel „statečný mladý muž” z velkého města. Artur Fürst.

Nevíme přesně, jak a kdy se naši rodiče poznali, jak se seznámili. V roce 1929, po roce nebo roce a půl známosti, se brali. Svatba našich rodičů se konala v lázeňském objektu Termia, v nejlepším piešťanském hotelu. Naštěstí máme svatební fotografii. O hotelu Termia ještě bude zmínka.

Po svatbě se maminka hned přestěhovala k otci do Bratislavy. Hovořilo se o stavbě nového domu, kam by se nastěhovali a založili rodinu. Tatínek už vlastnil obchodní firmu společně se svým bratrem. Veliké věno maminka nedostala.

V roce 1931 se narodil první potomek Shmuel. Na doporučení gynekologa, lékaře z příbuzenstva původem z rodiny Frank, porodila matka doma. Strýček totiž prohlásil: „V porodnicích existuje velké riziko nákazy.“

Bylo to v době velké prosperity v Československu. Existovaly vhodné podmínky pro volný obchod, hospodářskou iniciativu a kulturní svobodu. Židé se právem považovali za součást země a dělali vše, co bylo v jejich silách, aby přispěli k pokroku a dalšímu rozvoji československé ekonomiky a společnosti jako celku.

V této době zaznamenal tatínek ohromný růst a rozvoj ve firmě, znamenalo to další vývoj a velký skok kupředu. Kromě prodeje řeziva a stavebního materiálu, se táta a strýc Laci zabývali velkoobchodním prodejem dřeva. Nakupovali celé plně naložené vlaky dřeva a věnovali se maloobchodnímu prodeji. Rodině se dařilo. V době, kdy se Shmuel narodil, byl v domě telefon a před domem stál automobil. Jako rodina jsme si mohli dovolit kuchaře, služku a chůvu. Postupem času se životní úroveň zvyšovala nejen v naší rodině, ale i mezi Židy obecně.

Narodil jsem se dvaadvacet měsíců po bratrovi. Dostal jsem jméno Ďuro a Naftali. Máma a táta řekli Shmuel: "Prosím, uvolni kočárek, máme nový přírůstek do rodiny."

Naše rané dětství bylo šťastné a bezstarostné. Žili jsme jako v ráji.

Běhali jsme, dováděli a hráli jsme si na obrovském dvoře skladu. S naší chůvou jsme často chodili do velkého krásného parku blízko našeho domu. Chůva byla Němka. Němčina byla naším mateřským jazykem. Přestože jsme komunikovali s dětmi v našem sousedství slovensky, správnou spisovnou slovenštinu jsme se naučili až ve škole.

Kromě dovádění, bezstarostného života a pohody v rodině, dětských her a spousty zábavy si pamatujeme, jak nás táta učil plavat v jezeře. Chodili jsme rybařit. Otec byl pedant a my ho respektovali. Když nás chtěl volat k zodpovědnosti a pořádku, nemusel nám dávat dlouhá kázání a nevedl žádné dlouhé řeči ani proslovy. Nám stačil jeden jediný pohled a hned jsme věděli, že jsme překročili povolenou mez. Maminka byla mnohem měkčí, hodná, milá a občas dokonce zakrývala v ojedinělých případech naše případné prohřešky.

Součástí naší výchovy byla a svoji velkou roli hrála i vzájemná úcta. Měli jsme se všichni upřímně rádi. Vzpomínám si na řadu našich lotrovin. Jednou na vycházce se Shmuel pokusil hodit kámen do vodní nádrže. Hod se nepodařil. Namísto vodní nádrže, zasáhl moji hlavu. Další den jsme šli na procházku a na sobě měli nejlepší oblečení. Když jsme procházeli ulicí před naším domem, zapadla mi noha mezi tramvajové kolejnice. Veškeré naše úsilí bylo marné. Nohu uvolnit nešlo. Nemohli jsme nohu ze sevření uvolnit, nešlo jít vpřed, nešlo botu sundat. Museli jsme botu proříznout, vytáhnout nohu a teprve potom jsme mohli botu z prostoru mezi kolejemi uvolnit. To byl zážitek! Pro Shmuela byly nejzajímavějšími okamžiky procházky podél toku řeky.

Před válkou jsme často jezdili k babičce a dědovi do Vrbové. To byl pro nás skutečný ráj! Za domem byla zahrada s ovocem, zeleninou a tekoucím potokem.

Babička a všichni naši strýcové a tety nás hýčkali. Kdykoli jsme vylezli na kolo, dědeček se modlil k Bohu: „Šma Izrael”! U babičky a dědečka neexistovala přísná disciplína jako doma. Naše radost byla bezmezná. Byli jsme skutečně šťastni.

Ve škole se nám děti smály. Slovenština nebyla naší silnou stránkou, nebyla úplně bez chyb. Měli jsme akcent a dětem ve třídě to přišlo hodně legrační.

Vzpomínám si, že jsem chodil do slovenské školy teprve jen asi 18měsíců. V té době nikdo nenosil náramkové hodinky. Ani žáci, ani páni učitelé.

Já jsem už hodiny znal. Jediné nástěnné hodiny ve škole visely na zdi na školní chodbě. Učitel mi řekl: „Teď běž na chodbu a řekni nám, kolik je hodin.“

Pro mě to bylo vyznamenání a velikánský úspěch. Bral jsem to jako svoje vítězství! Naplňovalo mě to pýchou. Bylo to pro mě velikánským vyznamenáním od pana učitele, získal jsem sebevědomí.

Až do roku 1938 jsme žili v pohodě, klidu a bezpečí. Neuvědomovali jsme si a vůbec si nepřipouštěli, že by se mohlo schylovat k bouři, která by nás případně smetla.

Pro nás to, co bylo do roku 1938, byly roky normálního života a ty najednou skončily. Od té doby nebylo nic normální. S Hitlerem u moci vypukla válka. Trvalo to šest let. Po válce převzal kontrolu nad Československem komunistický režim.

Naši a my rodiče po válce	Schmuel a Naftali (ten menší)